V naší době neobstojí nikdo sám. Každý potřebuje ostatní lidi, aby mu v mnoha záležitostech pomáhali. Kdyby to tak nebylo, takový člověk by určitě umřel, neměl by dost ani toho, co my lidi potřebujeme k našemu životu. Ale to neznamená, že by se naši lidi přehnaně přátelili a byli na sebe hodní. Každý totiž chce všechno, ale hlavně pro sebe. Klidně i na úkor těch ostatních. A nikdo při tom nemá snad nikdy dost.

A zdá se, že je to čím dál horší. Pro což máme celou řadu příkladů.

Například si všimněte otázky Ukrajinců u nás. Když sem přišli ti první vyhnaní válkou, nabízeli jsme jim různou pomoc. Spoustu z nich jsme ubytovali třeba i u sebe doma a spoustě z nich jsme pomáhali i materiálně. A stát nakonec i finančně, i když ne zrovna moc. A připadalo nám to docela normální. Byli to přece chudáci a současně i lidi jako my. A všichni jsme si dokázali představit sebe na jejich místě.

Ale doba pokročila. A už nejsme tak nadšení a skvělí. Neslyšela jsem sice nic o tom, že by u nás byly někde s Ukrajinci problémy, když nepočítám ukrajinsko-maďarské Romy na brněnském nádraží, ale i tak už jim fandíme pořád míň. A spíš jim závidíme.

Je tu pořád víc těch, kdo říkají, že by se mělo pomáhat hlavně našincům a až potom cizincům. Že peníze utrácené za Ukrajince chybí našim lidem, třeba důchodcům. A že je u nás tak draho, že bychom se měli na nějaké Ukrajince vykašlat, když ani naši lidi nemají dost.

Ještě jsme se v tomhle názoru nesemknuli, ale naše společnost už se začíná drolit. Někdo by i dál pomáhal, někdo ale ne. Hlavně ale z toho důvodu, že jsme prostě sobečtí. A i když se někdy tváříme jako dobří lidé, je otázka, jací doopravdy jako společnost jsme. A bojím se, že tady moc důvodů k optimismu není. A že to bude ještě horší, jak nám budou růst ceny a docházet úspory. Protože je košile bližší než kabát.